Bezdružice 20. – 22. 5. 2016

Pátek 20.5
Možná vám to bude znít už trochu jako klišé, ale sraz byl před čtvrtou hodinou odpolední na Hlavním nádraží. Já (Lama) jakožto hlavní organizátor jsem samozřejmě dorazil někde mezi posledními, přesněji spíše jako poslední. Medik, Kamča, Uchecht, Tkanička, Klacek, Ježek, Seržant, Meluzína a mírně naštvaný Stůj už mě očekávali. Se Stůjem jsme si šli stoupnout do fronty na lístky a k našemu zděšení jsme zůstali stát daleko před vstupními dveřmi do místnosti s pokladnami a vlak jel za 15 minut. V našich výrazech byly čitelné mírně přisprostlé myšlenky o tom, kde se pravděpodobně ocitneme. K našemu milému překvapení se otevřely všechny pokladny a takový fičák jsem už dlouho nezažil. Během 3 minut jsme byli venku a mohli si vychutnat zoufalé pohledy nově příchozích na konec fronty. Následovala cesta vlakem do Plzně, pak zhruba hodinové čekání na další spoj směr Bezdružice.  V druhém vlaku se Uchecht rozhodla imitovat pohyby Medika, avšak při zadržování dechu se raději vzdala. Nedivím se jí, pač rudnoucí Medik nevypadal, že se hodlá vzdát… Upozornil jsem děti, že budeme za pár minut vystupovat, tak ať se zvednout a podívají se z okna na tu krásnou krajinu bez kopců. Tkanička oponoval slovy „Támhle jeden je“. K mé radosti jsem ho upozornil, že na vrcholku spíme. Jeho výraz poté, co si uvědomil, že se od kopce vzdalujeme byl pohlazením pro mou škodolibou duši. V posledním záchvěvu vzdoru otočil prstem na protější okénko a ukázal na minikopeček „A co tamten?“. Byl jsem v nebi, jelikož „Tam se podíváme v neděli“. Zřejmě v obavách sklopil prst a další kopec již nehledal… Po vystoupení z vlaku nás čekal asi 7 km pochod na zříceninu hradu a kláštera. Dorazili jsme, když se začínalo stmívat. Některým z nás ihned padla do oka „eko-budka“, příjemným zpestřením byla i pumpa s pitnou vodou.  Klacek po chvilce zorganizoval děti a udělal skromný táborák. Nocležiště se zatím zdálo velmi příznivé, a to i vzhledem k tomu, že byl objekt monitorován kamerami (no co, aspoň nás nikdo neukradne). Příjemné posezení narušila až halogenová lampa, která se rozsvítila, aby v noci osvětlovala rozpadlý klášter. Naše nocležiště se najednou smrsklo z velké louky na malý pruh stínu, který klášter vytvářel. V 11 se vyhlásila centrální večerka a šlo se na kutě.

Sobota 21.5
Noc byla příjemná a až na milenecký pár, který přišel okolo 3-tí ráno a zřejmě mířil na nedalekou vyhlídku, i klidná. Páru mi bylo trochu líto, jelikož cestu na vyhlídku blokovalo 10 mumií, přičemž některé si zřejmě mysleli, že jsou kanci a pár to natolik vyděsilo, že to raději vzdali. Po snídani a hojné návštěvě eko-budky, jejíž vytíženost si vyžadovala ústní rezervaci, jsme vyrazili. Před sebou jsme měli asi 18 km. Cesta vedla údolím podél potoka a krom jednoho překročení vody po chatrné lávce nenaskýtala větších obtíží.  První zastávkou byla „Studánka lásky“. Byla celkem čistá a udržovaná. Dali jsme s dětmi hru a vyrazili jsme. Po pár kilometrech jsme usoudili, že je čas na oběd. Příhodný altánek s posezením v luxusní slámě přišel vhod.  Další zastávkou byla zřícenina hradu Gutštejn. Klacek zůstal hlídat batohy a ostatní se vydali směrem do kopce. Zříceninu jsme prolezli skrz na skrz a po chvilce odpočinku vyrazili dál. Původně se mělo jít stále údolím, avšak najednou jsem na mapě objevil značku s nápisem „mohylové pohřebiště Bezemín“. Bylo rozhodnuto „jde se a že je to do kopce nám vůbec nevadí“, říkal jsem si dole. Myšlenky, které jsem měl nahoře raději opět vynechám… Mohylové pohřebiště bylo zřejmě tak staré, že ani nebylo vidět a tudíž jsme ho přešli. Chvilku potom se nám vyjevila špička kostela svaté Barbory, okolo kterého jsme měli jít a zdál se být co by kamenem dohodil. Pouhých 200 metrů vzduchem. A 50 výškových dolů a pak zase nahoru… Neodvážil jsem se dětem sdělit, že zde vedla i jiná „nekopcovitá“ cesta údolím. Kdybych se přiznal, byl bych zřejmě zahrabán někde v údolí. Navíc bylo potřeba překročit široký potok, přes který kdysi vedla lávka, kterou nám připomínal pár zatlučených kůlů. Šli jsme po naučné stezce, tak když už nás učí o rostlinkách a ptáčcích, proč nás rovnou nenaučit brodit. Stůj prohlásil, že věří své impregnaci a prošel, teda prohopskal potokem. Impregnaci měl zajisté dobrou, ale neodhadnul hloubku a začal si nabírat vrchem. Děti pochopily, že to není nejlepší způsob a začaly sundávat boty. Já a Tkanička jsme zvolili cestu po naplavených kládách, která nebyla s velkými batohy úplně bezpečná, ale také jsme si nenabrali. Předposlední zastávkou byla Svatá studánka s kaplí Panny Marie. Dle pověsti se opět někdo napil ze studánky a zázračně začal vidět, odhodil berle a odskotačil pryč. Nevím, jaké účinky měla na lidi studánka v minulosti, ale jelikož byla voda hnědo-zelená, pokrytá žabincem, který byl  střežen i žábou, tak si nikdo nedovolil ochutnat. Těsně před nocležištěm jsme dobrali vodu v nedalekém mlýně a vyrazili směrem na zříceninu hradu Falkenštejn. Hrad byl natolik zřícený, že jsme ho také nenašli, ale byl tu fajn plácek i s hotovým ohništěm. Natahali jsme dříví, Klacek zadal dětem scénku, při které pomocí série pohybů předávali zprávu, udělal se oheň a šlo se spát.

Neděle 22.5
Dnešek měl být opravdu krátký, jelikož cesta domů trvala 3 hodiny. Vyrazili jsme okolo desáté. Tkaničkovi jsem oznámil, že konečně navštíví i zmiňovaný minikopeček. Cesta ze začátku nebyla lesem a tak nás sluníčko trochu šikanovalo. Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili nad Konstantinovy lázně. Z lesa na nás jemně vál studený větřík a tak nebyl nikdo proti, dát si chvilku pauzu. Po asi půl hodině jsme sešli do Konstantinových lázní, kde jsme se zastavili na osvěžující zmrzlinu a nějakou tu limču. Stihli jsme dokonce dřívejší vlak a díky tomu jsme byli v Praze o dvě hodiny dřív. Vystoupili jsme na Smíchově, dali pokřik a rozprchli se domů.

Lama

0 0 vote
Article Rating
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments