Středa 27. 9.
Sraz pro vedoucí byl v 19:00 před klubovnou, protože před odjezdem bylo ještě třeba nakoupit svačiny na celou výpravu. Ke klubovně se dostavili Nervík, Tkanička, Orbit, Medik, Serža, Racochejl, Spider, Hanka a samozřejmě čerství praktikanti Kamča s Bednou. Podívat se a zasmát se nám přišli i Lama s Gulášem. Z klubovny se vyneslo, co bylo třeba, a pro zbytek se vyrazilo do Kauflandu. Před ním se odložily krosny u vchodu a šlo se nakupovat. Tkanička s Kamčou zůstali venku u krosen, zbytek šel pro zásoby. Krátce potom dorazili zpoždění Spider s Hankou a někdy také Rozum. Za deset až patnáct minut vyšli Serža s Racochejlem s neveselým poselstvím na rtech. V Kauflandu došel chleba; nezbyl ani jeden. Když pak vyšli z obchodu lidé organizačně schopnější, než Tkanička s Kamčou (tzn. Nervík), byli Racochejl se Seržou vypraveni do Alberta a později na Butovice do Galerie, aby hledali tam. Spider byl také vyslán do blízkého Lidlu, odkud se samozřejmě vrátil s nepořízenou. Zavolalo se tedy Kýblovi, aby zkusil sehnat nějaký v jeho okolí. Nervík také volal bráchovi, aby nějaký zkusil sehnat on. Na metru jsme se rozdělili, někdo jel rovnou na Hlavák, někdo šel shánět chleba. Na Hlaváku jsme se postupně poscházeli, dorazili i ostatní účastníci výpravy, tedy Ježek, Ucho, Ťap, Bětka s tatínkem, Uchecht, Mikro, Eliška, Kýbl, Lída, Lůďa, Jana, Pepa a Eliška. Pochopitelně dorazila i chlebová výprava, obtěžkáni chleby posbíranými tu a tam, všude a nikde. Honba za chlebem tak byla úspěšně zakončena. Na našem typickém místě srazu byla rozdána trička, navrhnutá speciálně pro tuto výpravu (povedla se, skvěle, Orbite). Přišel se nám vysmát i Stůj, ale neměl ani páru, jak se budeme my mít oproti němu. V deset nám jel vlak, takže asi ve tři čtvrtě jsme krosny hodili na záda a šli na perón. Tam za chvíli přijel vlak, Kýblem jsme byli rozřazeni do lehátkových pokojů, naskákali jsme do vagónu a ubytovali se v pokojích, kde jsme byli nahuštěni jak slepice v klíckách. Tady se od nás také oddělil Bětčin tatínek, takže už zbyla jen odjezdová sestava. Od Kýbla přišel další rozkaz, tentokrát abychom nepovlíkali, že nám ukáže trik, jak na Dráhy vyzrát. Netrpělivě jsme tedy čekali, až se svým kouskem přijde k našemu kupé. Onen opěvovaný tríček byl pro některé hořkým zklamáním. Vše by se dalo shrnout do slova „nepovlíkejte“. Bylo nám řečeno, ať prostěradla na lehátka nepovlíkáme, ale jen pokládáme, abychom je pak nemuseli komplikovaně sundávat a skládat a přikrývku rovněž nepovlíkáme, ale jen mezi ni a nás vložíme povlak. Poté, co si každý vystál frontu na záchod a připravil si lehátko, se někteří začali odebírat na kutě, až se nakonec vyhlásila generální večerka. Šlo se tedy spát. Jediný (autorovi známý) pokus o rebelii přišel asi v jednu v noci, kdy Mikro s Kamčou vylezly na chodbu a začaly se bavit, o chvíli později se k nim přidal i Tkanička, ale byli rychle rozehnáni Orbitem.
Čtvrtek 28. 9.
Budíček byl o půl pátý, ale někdo se budit nepotřeboval, protože oči ani nezamhouřil. Uklidili jsme tedy kupéčka, povlečení, polštáře a přikrývky jsme odnesli zpět průvodčí a počkali jsme, až dojedeme do Kraľovan. Tam jsme vyskákali z vlaku a nasáčkovali se do čekárny. V čekárně jsme si dali snídani, Orbit od nás vybral fotky, průkazy totožnosti a žádanky a vydal se k přepážce vyjednávat průkazy pro bezplatnou jízdu vlakem. Milá paní za přepážkou mu řekla, že jí brzy končí směna a že za patnáct minut ji přijde vystřídat kolegyně. Čekalo se tedy asi dvacet minut, pak šel Orbit, obtěžkán papíry, na pokus číslo dva. Netrvalo dlouho a byl zpět. Těm domýšlivějším došlo, že s nepořízenou. Potřeba souhlasu zákonného zástupce a plnoletí sourozenci nefungujou (pozn. Souhlas zákonného zástupce jsme měli, jen nebyl soudem ověřen. Orbit). Ve výsledku tak průkaz dostali jen Pepa s Eliškou, jejichž rodiče přítomni byli. Vedoucí a praktikanti, kteří měli nárok (studenti), se ale nedali a šli si průkazy vydupat. Zatímco se čekalo ve frontě, někdo oslovil Tkaničku, jestli by si mohl vyfotit jeho triko. Pro jistotu dvakrát, protože první fotka se zřejmě nepovedla. Ve výsledku Hanka se Spiderem sice průkazky dostali, ale bez problémů to taky nebylo. Zbytek měl smůlu. U někoho byla moc velká fotka, u někoho vadilo datum na potvrzení o studiu. Poděkovali jsme tedy paní úřednici za čtyři průkazky, řekli jsme si, že bez byrokracie by život stejně byl příliš jednoduchý, a dokonce padl návrh, že příště, až byrokracii budeme hrát na táboře, tak pani přizveme, aby si zahrála taky. Polkli jsme tedy hořkost a šli jsme raději obdivovat výzdobu čekárny, na což stejně nebylo moc času, neboť z těch asi dvou a půl hodin, co jsme v Kraľovanech měli, zbývalo asi deset minut. Sebrali jsme krosny a šli přestoupit na vlak, který nás dovezl do Podbielu. Cestou do Podbielu se kolem nás již začaly rýsovat hory. „Ale na ty přece nepůjdeme, tak vysoko chodit nebudeme,“ říkali si ti naivnější z nás. „Máme přece Bětku.“ Jinak byla cesta bez nějakých záznamu hodných událostí. V Podbielu jsme vystoupili a šli jsme kousek dál na zastávku autobusu, kde jsme čekali asi tři čtvrtě hodiny na příjezd. Čekání jsme si krátili stopováním Slovenských Uberů – traktorů s dlouhým hospodářským návěsem – a potlačením slzy při mávání na kolemjedoucí autobusy. Když přijel náš bus, naskákali jsme do něj a svezli se do Zuberce. Cestou si s námi povídal jeden místní a vyprávěl o budovách, kolem kterých jsme projížděli. Zuberec ale byla naše výstupní a odtamtud už jsme zbytek šli pěšky. Šli jsme většinu po silnici a bolely nás nožičky, ale zlepšilo se to, když jsme přešli na paralelní lesní cestu a když poslední úsek jsme zkrátili lesem. Na Zverovce jsme krosny naházeli do jednoho pokoje, který byl později určen jako holčičí+Spider, a s batůžky s nejnutnějšími věcmi jsme se vydali na náš první výlet do Tater, na Brestovou. Chvíli jsme šli podél lanovky, ale pak jsme začali stoupat dlouhou, snad nekonečnou, a strmou cestou. Vpředu byl samozřejmě Nervík, který ostatním určoval tempo, ať se jim líbilo, nebo ne. Na Brestovou jsme nakonec nedošli, šli jsme moc pomalu, ostatně nedostali jsme se ani na hřeben. Nervík jen počkal kousek před ním, rozdal bonbóny, počkal na ostatní a za chvíli se šlo dolů. Nejvýše se tak nakonec dostal Orbit, který si popoběhl kousek výš, protože tam měl smluvenou schůzku s medvědem. Když si vyřídil, co potřeboval, došel zpátky a společně jsme se pak otočili a šli zpátky do chaty. Jenže protože správný Filištín nikdy nechodí stejnou trasou zpátky, tak jsme ještě před lanovkou odbočili, šli po úbočí a na Zverovku došli jinudy. Na chatě jsme se ubytovali, rozebrali si postele a vedoucí se odebrali do svých srubů, asi sto metrů od chaty. Rychle jsme se vystřídali u sprch a na večeři jsme si rozebrali stoly a pustili jsme se do jídla, jen co ho tedy donesli. Dostalo se nám skoro až nezaslouženého luxusu, když se jako první podávala polévka. Hlavním chodem byl řízek s americkými bramborami. Když jsme skoro všichni odešli, Medik si liboval, že dostane naše zákusky. Jestli mu nikdo nevysvětlil, že nic takového nepřijde, tak tam snad čeká dodnes.Po večeři byla přednáška ze zdravovědy #462, po které přišla zdravovědná hra. Několik vedoucích bylo namaskováno jako zranění a děti + Tkanička ve dvou týmech postupně ošetřovali. Tkanička nejspíš vyděsil pár hostů v chatě, když poněkud zvýšeným hlasem uklidňoval Spidera, hrajícího hysterku. Po hře již moc času nebylo, tak jsme si jen vyčistili zuby a šlo se spát.
Pátek 29. 9.
Ráno jsme vstávali kolem 6:30, protože jsme měli vyrazit na celkem dost dlouhý výlet. Sice jsme všichni vstávali víceméně v 6:30, ale Spider se z postele vyhrabal až na snídani. K snídani jsme dostali klobásy až na Bětku, která jako dětský menu dostala párky. Klobása někoho potěšila, ale jiné nepříjemně překvapila; například Uchecht, která ji okamžitě odmítla, a předala svoji porci Orbitovi, který seděl u našeho stolu, protože nevycházelo místo. Z toho zase neměla radost servírka, která mu zrovna přinesla jeho talíř. Po jídle jsme se začali připravovat na výlet. Svačinu v ten den dělali kluci a byl k ní chleba se sýráslem s hromadou česneku, sušenka a jablko. Sbalili jsme tedy vše nutné a vyrazili na cestu. První hora, kterou jsme si mohli odškrtnout jako pokořenou, byl Rákoň. Už tam někomu začala bojovná nálada opadávat, ale to jsme ještě ani nevěděli, co je všechno před námi. Stačilo se jen z toho kopce rozhlédnout a mohli jsme si říct, že jsme dobrý, co jsme to zdolali, ale zdaleka to nebyl kopec poslední. Další v pořadí byl Volovec a z toho nám spadla čelist, když jsme se zpátky podívali, co jsme to vlastně vyšli, okolo, jaký je tam pěkný výhled, a před sebe, kam ještě půjdeme. Sešli jsme tedy dolů z Volovce vyrazili jsme na Ostrý Roháč. Ten připomínal spíš nějakou skálu, protože místo toho, abychom tam „šli“ tak jsme se nahoru museli vydrápat. Tkanička zmizel v oblaku prachu a kouře, zato já s Kamčou, Uchecht a Eliškou jsme měly dost a moc se nám nechtělo. Orbit nás ale cestou nahoru podporoval a třeba říct, že to za tu námahu stálo. Nahoře jsem zjistila, že Bedna má závratě, takže po řetězech s námi dál nešel. Nebyl jediný, někdo to vzdal už dole v sedle pod Volovcem. Bětka si ten den pro její skvělé zlézací výkony vysloužila přezdívku „Kamzík“, zda se uchytí tato, nebo také později vymyšlená „Alpaka“, ukáže až čas. Odvážlivci vylezli po spíše děsivé než těžké cestě podél řetězů na první roh Roháče. Když jsme se pokochali krásným výhledem na jedné straně a mléčnou zdí z mraků na straně druhé, byl čas se vydat zpět do chaty na večeři. Vrátili jsme se tedy zpět do sedla, tam jsme si sedli a čekali jsme na ostatní. Vraceli jsme se stejnou cestou, jako jsme šli tam, jen Volovec jsme obešli po úbočí kousek pod vrcholem, kde jsme viděli tři pasoucí se kamzíky, a pak před Rákoňem jsme vybrali jinou cestu a na původní jsme se nevrátili. Když jsme se vrátili do chaty, flákli jsme sebou na postel. Když jsme se vysprchovali, šli jsme se navečeřet, k večeři byl nějaký vývar a guláš s knedlíky. Když servírka nesla zbytek od našeho, holčičího stolu, všichni jsme se zasmáli, protože Tkanička to zpozoroval a rychle vyhrkl: „Můžu to dojíst prosím?!!“ Takže nakonec se snad i on pořádně nacpal. Pak nastal program, totiž Kamčin program s jejími hrami. Jako první hra byl tenisákový polibek při kterém 2 mají tenisák mezi pupíky a musí ten tenisák dostat mezi svoje pusy. V prvním kole jsme vyhrály já s Uchecht proti Bednovi s Ježkem. Pak jsme dostali brčka, se kterými jsme museli nasát papírek a dostat ho na svoji hromádku. Tady byl první byl Ježek, druzí jsme byli já s Bednou na stejno a třetí byla Uchecht. Když skončil program, řekli jsme si, že uděláme Elišce oslavu narozenin. Vedoucí nám půjčili srub a tam jsme to pořádně rozjeli!!! Nafoukli jsme si balonky, rozbalili svítící náramky, otevřeli čokoládu, pustili písničky a tančili ale potom, když bylo už 22:00, přišla večerka a museli jsme si jít lehnout.
Sobota 30. 9.
V sobotu ráno jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Svačinu tentokrát dělal dívčí tým (chleba s pašťáslem, salám, a sušenku). Poté jsme do sebe rychle naházeli snídani v podobě talíře se sýrem, šunkou a pečivem a vyrazili na 18 kilometrů dlouhou cestu na třetí nejvyšší vrchol v Západních Tatrách, Baníkov. Cestou jsme se zastavili u Roháčského vodopádu kde jsme se vyfotili a osprchovali, a to všechno samozřejmě najednou. Cesta nahoru byla náročná (1200 výškových metrů člověka dokáže unavit), před nejhorší částí cesty nás opustili Kačka, Seržant a Kamča, ti zamířili do chaty cestou přes Roháčská Plesa, kudy jsme se později vraceli taky. My ostatní jsme zamířili na cestu na vrchol. Naštěstí jsme se bez větších ztrát dostali přes balvanovitou cestu údolím na sedlo pod vrcholem. Zde jsme se naobědvali (není nic horšího než chleba s paštikou rozdrcený flaškou vody). Někteří vedoucí bohužel museli zůstat zde a naše výprava na vrchol se tedy vydala zdolávat kamenitý a sněhem pokrytý svah před námi, který měřil jen 128 výškových metrů. Nahoře jsme se vyfotili v tričkách výpravy a vyrazili jsme zpět ke skupině, co zůstala v sedle u rozcestí. Bohužel jediná cesta z Baníkova k plesům byla přes rozcestí kde nás opustila druhá skupina. Museli jsme se tudíž vrátit stejnou cestou. Na rozcestí jsme se vydali po zelené na nádherná Roháčská plesa. Nakonec jsme se konečně dostali na chatu, dali si večeři a padli únavou.
Neděle 1. 10.
Dnes jsme si mohli všichni přispat, vstávali jsme v 7 hodin. Ráno bylo takový povolnější, nikdo nemusel spěchat, jen vedoucí museli ještě připravit svačinu. Následovala snídaně a tentokrát místo toho aby u holčičího stolu seděl Orbit tak vedle nich seděl Nervík. Po snídani se všichni balili a pomalu se dohrávala pentagonála. Následoval program, což bylo malování vlajek. Ucho a Bedna si vytvořil sami svoji vlastní vlajku, buď jako demonstraci proti svým týmům nebo jen měli svůj nápad a chtěli si ho uskutečnit. Tak se tedy uskutečnily 4 překrásné vlajky výpravy. Dále jsme si zahráli další variantu oblíbené hry Jarl a zrádce, pak jsme udělali ještě závěrečné foto před chatou a šlo se zpátky po cestě a u skanzenu do jeskyní. Do jeskyně smělo pouze 16 lidí ostatní, kdo chtěli, šli o hodinku později. Jeskyně se všem moc líbila stejně jako vyprávění a vtípky našeho průvodce. Na konci když se s námi průvodce loučil, tak ještě ukazoval na pavouka, sídlícího ve dveřích u východu. Když pak Kamča podotkla, že už viděla i větší, průvodce, řka „Tiež tu máme takéto,“ vytáhl z kapsy umělohmotného pavouka velkého jako dlaň a jediné, co Mikro s Kamčou bránilo v úprku co nejdál od něj, byla kamenná zídka za nimi. I tak ale Kamča zvládla oskočit dobré dva metry. Poté měli všichni volno, mohli jsme si koupit něco v místní restauraci nebo jsme si mohli zajít do muzea. Většina dětí si koupila palačinky se zmrzlinou. Venku vedle restaurace se hrály další hry, a to bomba a štít, ze začátku nikdo neumíral, pak se do toho vložili vedoucí a pokaždé zemřel Seržant. Dále jsme si zahráli navádění slepce a šátkovanou, kterou vyhrál Medik. Poté se pokračovalo v cestě na autobus. Autobus nás vyhodil nedaleko vlakového nádraží, čekali jsme u kostela asi 1 hodinu. Vedoucí obsadili lavičky a děti byly u studny. Čekání na vlak si malé děti a Kamča zkrátily babou, po babě se přešlo na provokování Medika a Spidera. Pokračovali jsme na vlak. Vlak nás odvezl na další vlak a pak jsme přestoupili na noční vlak do Prahy. Ve vlaku jsme museli být potichu, protože tam byli cestující, co už spali. V rychlosti jsme si ustlali postele a šli jsme spát s výjimkou Tkaničky, který nemohl usnout, ale nakonec šel taky.
Pondělí 2. 10.
Vzbudili nás v 6 hodin ráno, za půl hodiny jsme měli dorazit na Hlavní nádraží. V rychlosti jsme si zabalili, složili deky, prostěradla, polštáře a nechali je podle rozkazu na posteli. Když jsme vystoupili, začali se všichni spolu loučit, a samozřejmě nesměl chybět konečný pozdrav Filištínů, pak se všichni rozutekli a hurá do práce a do školy.
Za zprávu se zasloužili:
Autoři (v pořadí) : Tkanička, Mikro, Ucho, Kamča
Odborný poradce : Uchecht
Koordinátor a motivátor : Orbit