Pátek – Příjezd
V pátek jsme se sešli na stanici metra Hůrka v 16:15. Tam jsme si rozebrali všechny potřebné věci, které jsme potřebovali na výpravu, jako jsou třeba stany, jídlo kotlíky a další různé věci. Poté jsme všichni vyrazili metrem v počtu 4 vedoucí a 5 dětí. Z vedoucích jeli Orbit, Oslík, Guláš a Stůj, z dětí jsme se sešli Váleček (Denny), Objímka (Eliška), Bedna, Mirko a Uchecht. Pak jsme vystoupili na stanici Knížecí a šli jsme na autobus. No, v autobusu na nás čekalo překvapení ve verzi, že nás pan řidič bez místenek nevezme. Takže jsme trochu změnili cestu a šli jsme na vlak, odjeli jsme o hodinu později, než jsme měli. No, tak jsme naskočili na vlak a jeli jsme kolem 4 hodin. Neměli jsme ani místa, takže jsme seděli na podlaze, ale my jsme to samozřejmě vydrželi, i když jsme potom měli trochu dřevěný zadky. No, po těch čtyřech hodinách jsme vystoupili v Železné rudě. Takže nás už čekala jen cesta. Nebyla nějak extra dlouhá, byla tak akorát, měla skoro 12 kilometrů. Ze začátku jsme šli ještě za světla, ale pak se začalo stmívat. Cestou, když šel Guláš poslední, potkal Petra, který šel na to samé nocoviště, jako my a byl i další dny taky s námi. Někdy za polovinou jsme se rozdělili na menší skupinky, protože jedni šli rychleji a druzí šli pomaleji. V jedné skupince byl Orbit, Stůj a Uchecht. V druhé byli Objímka, Bedna, Oslík, Mikro, Váleček a Guláš. Když dorazila druhá skupinka, tak Orbit, Uchecht a Stůj už měli vybaleno a byli zabalený ve spacáku a my jsme ještě mrzli. A když jsme dorazili na nouzové nocoviště Hůrka, tak jsme hned vybalovali karimatku, spacák a večeři. První noc jsme pod stany ještě nespali, ale i kdyby jsme spali, tak by stejně byla stejná zima tak jako tak.
Sobota
Bylo nádherné ráno, prakticky bez mráčku a všichni jsme se postupně začínali více méně probouzet. Na dřevěnou ohradu jsme si rozvěšovali mokré spacáky od ranní rosy a mezi tím snídali, usrkávali čaj a vyhřívali jsme se na prvních paprscích slunce, které k nám všudypřítomné stromy propustily. Poté, co jsme dosnídali a dokonali ranní hygienu, jsme si v rychlosti zabalili a spolu s ostatními spolunocležníky vyrazili z nocoviště vstříc dnu nabitému zážitky.
První jsme narazili na zborceninu kostelíka, který byl kousek od nocoviště. Poté jsme pokračovali za naším dalším cílem, kterým bylo Prášilské jezero. Během cesty jsme prošli skrze obec Prášily, kde jsme si mohli doplnit vodu do lahví. Po zbytku strastiplné cesty jsme dorazili k mezicíli, Prášilskému jezeru. Voda byla příjemně studená a stejně tak i stíny utvořené z jehličnanů všude okolo jezera, a tak jsme se rozhodli si zde dát pauzu na oběd.
Po vydatném obědu a spolu s tím souvisejícím odpočinku jsme si nasadili krosny zpátky na záda a vyrazili dál, směrem k Poledníku. Po vytrvalé cestě do kopce jsme dorazili k rozcestníku kus cesty od rozhledny Poledník. Rozhodli jsme se nechat batohy právě zde, pod dohledem Bedny a Válečka, a vyrazili jsme znova vzhůru k cíli. Když jsme ale došli nahoru, tak jsme zjistili, že rozhledna otvírá až 1. června. Vrátili jsme se tedy zklamaní dolů a vyrazili dál.
Po chvíli jsme začali potkávat kupky sněhu, které se za chvíli změnily v potůčky, zvětšující se každým krokem, přinášející nás níž a níž do údolí. Všechny potůčky se ale časem připojily do říčky, kterou jsme museli přebrodit.
Po přebrodění jsme byli už jen kousek od cílového nocoviště, tak jsme si nasadili ponožky a boty a vyrazili. Když jsme dorazili, šli jsme stavit stany a vařit večeři, kterou byly fazole. Poté, co jsme postavili stany, najedli se a dohodli se, kdo kde bude spát, jsme zalezli do spacáků, abychom byli připraveni na další den.
Neděle
Ráno jsme se probudili do chladna, neboť jsme spali vedle řeky. Musela jsem si půjčit Objímčiny boty, protože moje se ještě sušily v nedalekém pivovaru. Objímka byla naštěstí rozumnější ne já a využila toho, že si může trochu přispat, takže jsem ráno bez bot přežila bez problémů, děkuji ☺ .
A protože včerejší výlet byl poměrně náročný, rozhodli jsme se si dněšek udělat trochu volnější. V devět hodin už vstali i naši největší ospalci a den mohl začít v plném proudu. Najedli jsme se, uvařili čaj a celkově měli dost pohodové ráno. Já osobně jsem blbla se Sandy a povídala si s ostatními. Časem se začalo dost oteplovat, a tak jsme postupně shazovali vrstvy oblečení, až došlo na kraťasy a u Orbita s Oslíkem dokonce i na plavky. Já s Mikro jsme si šly smočit jen nohy, avšak nakonec se i Mikro vrhla do proudu celá, akorát omylem. K tomu jí ještě Orbit hodil do vody i doteď suchou košili, a tak byla mokrá komplet.
Pak jsme pomalu začali balit. A to nejen batohy, ale i stany. Stále jsme ale měli spoustu času, takže jsme nikam nespěchali. Tohle ráno bylo super. Dokonce jsem našla chvilku i na trochu akrobacie a téměř jsem zdokonalila svůj přemet vzad, což mi udělalo radost. Pak už se ovšem pomalu, ale jistě blížil čas odchodu, a tak jsem si i já utíkala zabalit. Balil se také Guláš, který už se ale nevydal na další cestu s námi, protože se mu předešlý den udělaly ošklivé puchýře.
Okolo půl dvanácté jsme se tedy rozloučili s nocovištěm a vydali se k dalšímu, kterým bylo nocoviště Bučina. Měli jsme před sebou přibližně 15 km. Cesta ubíhala rychle, a tak jsme byli za chvíli u pramene Vltavy, kde jsme načerpali nové síly o obědopauze i tekutiny, abychom měli z čeho vařit, i co bumbat. Zdrželi jsme se zde poměrně dlouho, a tak jsme trochu přidali do kroku. Cestou jsme ještě párkrát zastavovali, ale okolo půl šesté jsme již dorazili na Bučinu a občerstvili se v místním hotelu. Někdo si dal kofolu, někdo zmrzlinový pohár, hladový Orbit si dal řízek.
Když jsme zaplatili, vyrazili jsme ještě kousek na samotné nocoviště. Usídlili jsme se kousek od ohrazeného plácku pod velikým bukem a měli jsme pro sebe celý stůl s lavičkami. Orbit začal kuchtit a my ostatní jsme zahráli dvě kola městečka Palerma. Pak jsme se hladově vrhli na kotlík s rizotem, dojíst ho nám ale dělalo docela problém. Nakonec jsme se ale přemohli a zmizelo i poslední sousto.
Potom jsem se s Orbitem a Objímkou na boso vydala k nedalekému potůčku umýt kotlíky a příbory špinavé od večeře. S Objímkou jsme domyly, a tak jsme ještě chvíli počkaly na telefonujícího Orbita a společně jsme se vydali zase zpět za ostatními na nocoviště. Pak začalo zapadat sluníčko a spoustě z nás se začaly klížit oči, takže se zašili do svých spacáků a začali spokojeně usínat. Já byla ale stále živá a jít spát jsem za žádnou cenu nechtěla. Stůjovi a Orbitovi se mě nejspíš zželelo a tak se mnou ještě hráli kontakt, avšak i je po chvíli přemohla únava. Ještě chvíli jsem pozorovala stromy okolo sebe a nakonec jsem i já zabořila svůj velký nos hluboko do spacáku, abych načerpala dostatek sil na další den.
Pondělí
Den jsme začali v nouzovém nocovišti poblíž Bučiny. Kvůli doplnění vody jsme si museli trochu zajít mimo naplánovanou trasu. Do vodního zdroje, ze kterého jsme si vodu doplňovali, včera spadlo dítě a celkově šel tento zdroj přes dvě nádrže, kde daná voda chvíli stála. Z toho jsem já usoudil, že je zde větší riziko toho, že voda nebude úplně nezávadná, a proto, na rozdíl od ostatních, jsem si vodu z tohoto zdroje radši nebral. Zároveň jsme ale použili tuto odbočku pro vyhození odpadků, které jsme nasbírali za minulý večer.
Poté, co jsme doplnili vodu a zbavili se odpadní zátěže, jsme pokračovali k německé hranici, kde jsme potom odbočili doleva, zatímco na pravé straně byla pravděpodobně konečná zastávka tamního autobusu, který jsme ale za celý náš pobyt v Bučině ani jednou neviděli, či neslyšeli. Dále, při cestě na další POI, se Bedna a Váleček začali hádat. A tak nám zpestřili cestu, když se jim podařilo rozhádat, i když to bylo spíš z vtipu než z opravdového vzteku, celý zadní voj naší skupiny. Následně, po osmi stovkách metrů neustálého hádání, jsme dorazili k hospodě, o které jsme zjistili, že si k ní můžete sednout už v deset, ale servírovat vám budou až od jedenácté. Dále jsme pokračovali po asfaltové cestě, hádání skončilo.
Touto cestou jsme šli až do Strážného. Tedy přesněji spíš dva kilometry před něj. Tam jsme odbočili do příjemného kopce, kde jsme si asi dvě stě metrů po kopci dali obědovou pauzu. Tuto pauzu sdílela jenom menší polovina z nás, která po pár kilometrech asfaltu ocenila menší uvolnění pro nohy. Je třeba dodat, že toto bylo už ke konci naší výpravy, a že většina z nás měla už nejméně jeden puchýř. Po čtvrt až hodinové pauze jsme zase vyrazili k našemu cíli. Začátek cesty byl do kopce, i když alespoň nebyla z asfaltu. Cestou jsme viděli hned několik chráněných zón a dokonce i fotopast na místní zvěř. Navíc jsme potkali dalšího cestovatele, od kterého jsme se dozvěděli, že cesta, kterou jsme si vybrali, vedla jinam, než kam jsme chtěli. Když jsme se vrátili na rozcestník, který byl hned vedle už viděného místního nocoviště, solidně nás napadla myšlenka potupného vzdání a přespání do druhého dne zde. Od té nás ale odvedla debata Bedny s Objímkou, která se zabírala těmi nejhoršími způsoby, jak někoho zabít.
Po naší další pauze jsme zase dál šli, tentokrát už správnou cestou. Tato cesta byla ze začátku velmi příjemná, ne asfaltová, ne do velkého kopce ani ne z kopečka, zkrátka příjemná. Bohužel, hned když jsme podešli místní okresku, dali jsme si pauzu před asfaltovým táhlým kopcem, který se pro naše neštěstí ještě lehce točil. Místo pro odpočinek jsme si ale vybrali nádherné. Hned vedle starého betonového ženijního mostu. To, co zde bylo hezké, samozřejmě nebyl tento most, ale spíš říčka, která tekla hned pod ním. Na jejím dně byl písek a byla krásně průzračná. Kopec byl ale přesný opak. Na jeho vrcholku, kde jsme počkali na ostatní, kteří nebyli tak rychlí nebo si krátili čas povídáním, nás ale čekalo velmi silné deja vu, jelikož pohled na naší budoucí cestu byl skoro identický k tomu, co už jsme zrovna vyšli. S „nadšením“ jsme se tedy po shromáždění vydali na cestu po už velmi povědomém kopci. Na jeho vrcholku na nás již naštěstí nečekal další identický kopec, ale spíš další rozcestí. Od tohoto rozcestí, u kterého jsme si zase dali rychlou nepatrnou pauzu, jsme pokračovali tedy konečně už ne jenom po asfaltu, ale po dlouhé době i po „normální“ polní cestě, kterou ale nelemovalo pole, jak by některé mohlo zmást, ale les který nás zavedl až do našeho takzvaného cíle.
Pravda, náš „pravý cíl“ byl ještě dvě stě metru vzdálený, ale pro některé bylo příjemné si myslet, že v cíli už jsou. V tomto „takzvaném“ cíli bylo nádraží, ze kterého jsme na druhý den odjížděli, a malé muzeum s ještě menší hospodou. Toto muzeum ale bylo speciální v tom, že zabralo jednu z místních slepých kolejí, jelikož ono samotné bylo starý vlak. Po menším odpočinku hned vedle koloniálu, u kterého jsme si doplnili vodu, jsme se vypravili na naší předposlední cestu do nocoviště.
V nocovišti jsme si vybrali snad jediné místo bez kořenů, které se ale nacházelo hned uprostřed nocoviště. Před večeří jsme si zahráli hru spouštěče a blázni, ve které asi po komediální úrovni zaskoroval Váleček, který si vymyslel, že když se někdo dotkne někoho na rameno, může používat pouze samohlásku “I”, což vedlo ke scénářům, kdy se ho někdo zeptal: „Jak se ti líbil dnešek?“ a on musel odpovědět:“Vilmi dibři, ili nyhy mi iž bilí. Po této hře už jsme jenom měli večeři a šli spát.
Úterý
Ráno na nocovišti Nové údolí jsme vstávali v 8 hodin ráno, někteří vstávali později. V 9:15 nám jel vlak ze stanice Nové Údolí, takže jsme měli mezitím dost času na balení věcí. Asi v 9:00 jsme vyrazili k vlaku. Poté, co vlak dorazil, jsme se v něm usadili a jeli do Českých Budějovic, kde jsme přestupovali na rychlík do Prahy. V Českých Budějovicích jsme při přestupu chvilku čekali na vlak, a když dorazil, tak jsme se v něm hezky uvelebili a vyrazili konečne na cestu přímo domů. Já jsem byl s Válečkem a Objímkou v jednom kupé. My jsme celou cestu pospávali, zatímco ve vedlejším kupé, kde byl zbytek, bylo živo. Do Prahy jsme dorazlili na Hlavák kolem třetí hodiny po poledni. Váleček se od nás odpojil na Hlaváku a zbytek jel metrem domů.
Výpravu jsem si hodně užil a moc se mi líbila.
Mikro, Objímka, Uchecht, Váleček a Bedna
za korekturu děkujeme Uchecht