Sobota 12. 6. – když s námi ještě byly děti
Byla tu sobota jako každá jiná… jen mi z nějakého důvodu zazvonil budík. Zmateně jsem se podívala na zvonící mobil a najednou jsem pochopila. Dnes máme výpravu!
Hned se mi do vstávání chtělo víc. Ranní přípravy proběhly jako obvykle a za chvíli už jsem si na ramena brala krosnu a vyrážela i s Ájou na Smíchovské nádraží, kde jsme měli v 8:30 sraz s ostatními.
Můj strach z toho, že přijdu pozdě, způsobil, že jsem na srazu byla první. Za chvíli se ale objevil i Orbit se Sandy a Seržantem. A o ještě další chvíli později už se začali objevovat i další členové naší výpravy. Od všech jsem poctivě vyžadovala potvrzení o negativním testu a padesát korun, abychom měli za co koupit jízdenky, které jsme asi o půl hodiny později šli koupit. Nakonec jsme se sešli v poměrně hojném počtu dvanácti dětí a sedmi vedoucích plus dva psi.
Nasedli jsme do vlaku na Beroun a už to frčelo. Cesta prvním vlakem byla poměrně pohodlná. Spoustu z nás posnídala a jízda příjemně ubíhala. Co se týče vlaku, do kterého jsme nastoupili v Berouně s cílem dojet na Křivoklát, s tím už jsme tak spokojení nebyli. Od našeho srazu uběhlo již něco přes hodinu a z rána se pomalu začínalo stávat dopoledne, které s sebou přinášelo i notnou dávku vedra, které jsme v poměrně plném vlaku cítili dvojnásob. Na rozjezd vlaku jsme čekali jako na smilování, které ale ne a ne přijít. Pak se ale začal vlak hýbat a my si oddechli. Předčasně. Vlak se táhnul skoro až krokem, a tak nám vánek, na který jsme se těšili, nebyl dopřán. O kus později jsme opět zastavili a čekali. Celkem jsme tak nabrali asi hodinové zpoždění.
Nakonec jsme se ale přeci jen dostali do naší cílové stanice a vystoupili z vlaku pod Křivoklátem. Vydali jsme se do kopce, abychom si tento známý český hrad prohlédli. Na pořádnou prohlídku nám ale kvůli vlakovému zpoždění nezbyl čas, a tak jsme se před ním alespoň vyfotili. Pokračovali jsme dále do kopce a zanedlouho jsme už narazili na les. Naší první zastávkou bylo lesní hřiště, kde jsme chvíli nechali děti po náročné cestě vyřádit. Občerstvili jsme se a vyrazili dál.
Vedro se stále stupňovalo a za chvíli jsme byli všichni zpocení až za ušima. I přes to jsme ale šlapali po lesní cestě dál a dál. Vystoupali jsme na horní cestu, ze které se nám naskytl pohled dolů do údolí. Asi po hodině už byl ale čas oběda, a tak jsme usedli na pařezy a vyndali svačiny. Po obědě jsme si ještě stihli zahrát rychlou hru, při které má jeden člověk zavázané oči a snaží se chytit ostatním kteří si mění místa. Když byl uprostřed kruhu Oslík, chtěl okřiknout vedoucí, kteří si o kus vedle povídali. Postavil se ale špatným směrem, a tak slova „Buďte tam dole zticha“ připadla spíš náhodným kolemjdoucím, kteří se vedle dívali do mapy.
Vyrazili jsme teda dál. Pomalu jsme scházeli do údolí a ocitli jsme se u rozcestníku, od kterého se dalo vyrazit na vodní nádrž Klíčava, která je speciální tím, že je v ní pitná voda. Naše cesta ale směřovala na druhou stranu, proto se tam šly podívat hlavně děti s pár vedoucími, ostatní čekali dole u potoka.
Po chvíli jsme se opět sešli a pokračovali v cestě, tentokrát zase nahoru. Vedro už cestou vyeskalovalo a začaly padat první kapky deště. Vedro ale bylo pořád, takže jsme se neobtěžovali nandaváním pláštěnek a prostě šli dál. Naštěstí to nebyl nijak hrozný ani dlouhý slejvák.
Dopoledne už se překlopilo v odpoledne, a tak nastal čas rozloučit se s větší části naší výpravy. Já, Orbit, Seržant a Oslík jsme šlapali celý den s krosnami, neboť jsme plánovali přespat někde v přírodě. Děti jsme ale poslali s Medikem, Tkaničkou a nakonec i Stůjem zpět do Prahy. A tak jsme se rozloučili a děti vyrazily do Zbečna na vlak.
Uchecht
Vedoucí, sobota odpoledne a večer
Po tom, co jsme se rozloučili s dětmi, jsme okamžitě vyrazili, protože cesta před námi byla dlouhá a času nebylo nazbyt. Oslík se chlubil, že ho za celou cestu doteď ještě nebolely nohy a ostatní samozřejmě také nechtěli nic přiznat, takže se následující cesta odvíjela tak, že nikdo nechtěl přiznat, že by ho nohy bolely. Po nějaké době, spoustě kroků a jedné malé zastávce na krátké občerstvení, začalo pršet. To nás však neodradilo. Vytáhli jsme plachtu, každý chytil jeden konec a šli jsme dál. Oslík ale musel držet dva ze čtyř konců, protože Seržant prohlásil, že neprší, a hrdinně šel na dešti, aby to dokázal. Občas bylo potřeba praštit do středu plachty, aby se z ní vylila voda, která tam napršela a držela se uprostřed. Nejednou se stalo, že se voda z plachty vylila někomu na nohy.
Po dlouhé cestě, po které jako zázrakem nikoho nebolely nohy, jsme došli k oblasti, ve které jsme chtěli přespat. Po chvíli jsme našli i hezké místečko přímo u řeky. Déšť pořád přetrvával. Orbit vytáhl z batohu stan pro dva a začal přemýšlet, jak velký je problém postavit obydlí, které má být zevnitř suché, za deště. Tak jsme vzali naší pláštěnkovou plachtu a udělali jsme mu prostor, kde může stan postavit. Oslík vytáhl i druhou plachtu, abychom stan nestavili v mokré trávě.
Za chviličku byl stan hotov a začali jsme debatovat, kdo v něm bude spát s Orbitem. Nakonec jsme se všichni až na Uchecht shodli, že slečna si zaslouží pohodlí nejvíc, a tak jsme ji demokraticky přehlasovali, že bude spát ve stanu. Ale první si stejně do stanu zalezla Sandy, aby se před deštěm schovala. Serža a Oslík si vzali plachty, které nás kryly před deštěm při stavění stanu a šli s je upevnit ke stromu a připravit na spaní. Po chvíli zjistili, že jsou opravdu chytří a zkušení vandráci, protože na dvou stranách nechali přečuhovat spodní plachtu, na které spali, přes plachtu horní, a tak na spodní plachtu kapalo a voda stékala doprostřed přístřešku. Tak ji ohrnuli a obětovali jedno tričko, aby spodní plachtu vysušili, protože ručník s sebou nikdo neměl.
Jakmile jsme dostavěli, přestalo pršet. Oslík naštvaně prohlásil, že vodu už nechce ani vidět. Pak jsme se šli koupat. Oslík do řeky naběhl jako osel a smál se ostatním, že jim to trvá. Seržant jediný měl sprchový gel, a podělil se s námi. Orbit zjistil, že na plavání je to výborný trenažér, protože nedokázal přeplavat proud řeky, která je mezi vodáky známá tím, že vůbec neteče. Nepovedlo se mu to ani po tom, co mu Sandy ukázala speciální plavací techniku psům typickou. Ája se na nás při koupání koukala z povzdálí, protože Uchecht chtěla, aby jí srst usychala jen den, a ne dva.
Po koupání jsme si sedli, povídali si a povečeřeli. Pak ale začalo zase pršet, a byl už pomalu čas ulehnout. Ne proto, že by bylo pozdě nebo tma, ale proto, že jsme byli všichni příliš unavení na jakékoliv jiné aktivity. Sandy šla do stanu dělat topení a Ája spala v předsíňce stanu.
V noci jsme se všichni často probouzeli a ráno jsme se shodli na pár věcech. Asi ve tři ráno určitě prošlo kolem stádo opic, které chodily po dvou.
Osel
Neděle
Ráno jsem se probudil do krásné neděle, ještě trochu malátný a o dvě hodiny dřív než ostatní. Rozhodl jsem se jít zase spát, ale musel jsem už uznat, že předchozí večer přece jen pršelo a do mokrého spacáku se mi nechtělo. Usnul jsem tedy v sedě u ohniště přičemž jsem si tak stlačil hrudník, že jsem celý den nadával na špatné dýchání.
Když se všichni probrali, přichystal jsem kávu a u snídaně jsme debatovali, co že to kolem nás v noci prošlo. Po dlouhé debatě/snídani, kdy jsem uvařil druhou dávku ranního životabudiče, jsme Oslíkovi odkývali, že to určitě bylo stádo opic.
Po snídani a ujištění, že tento den bude na pohodu a v klidovém režimu, jsme sbalili stan, plachty a naše mokré věci a vyrazili opět na další cestu směrem zpátky na Křivoklát. Byla krásná slunečná neděle, takže jsem už nemusel dokazovat, že neprší. To, že mě bolely nohy ,jsem se už ani nesnažil maskovat, kopec byl naštěstí krátký a rychle jsme ho zdolali. Vzali jsme to cestou přes dendrologickou stezku a tolik popadaných stromů jsem dlouho neviděl. Čas jsme měli tak pěkný, že Orbit určil nový směr dolů k potoku, abychom na Křivoklát vyšli ještě prudší kopec. To, že v cestě přes lávku byla značka “zákaz vstupu na lávku” už nikdo nevnímal.
Po zdolání kopce a výstupu na Křivoklát nám vyhládlo, a protože jsme měli ještě pár hodin, než přijede vlak, vypravili jsme se hledat pěknou hospodu či restauraci. První zastávka byla neúspěšná, přišli jsme moc brzo. Druhou restauraci jsem ani neviděl, i když podle mapy tam měla být. Napotřetí to vyšlo a jelikož nádraží bylo hned za rohem, nebylo kam spěchat. Po obědě jsme vyrazili na nádraží a nasedli na vlak do Berouna.
V Berouně jsme chvíli zmatkovali a nemohli najít správné nástupiště, ale nakonec jsme našli to správné a hlavně, náš vlak jel směrem Praha. Jednou jsme taky chtěli jet do Berouna a moc se to nepovedlo. Nastoupili jsem do vlaku a za chvíli jsme šťastní dorazili do Prahy.
Seržant