Úterý
Jako každý všední den, jsem už od rána nestíhala si udělat ani snídani, snad si stihnu zabalit aspoň základní věci do krosny, konečně je tady Hubertka. Sraz je v 15 h na Hůrce, jenže jaksi někdo (Uchecht 😆) řekl dětem na poslední schůzce, že sraz je před klubovnou, sraz byl ovšem na Hůrce metro. To by nebylo, aby se nevyskytlo nějaké to překvapení. Naštěstí před klubovnou čekal Ježek, a tak jsme vše stihli. Na Černém mostě jsme hledali ještě zbloudilou Cibulku a hurá na autobusové nástupiště. Cesta autobusem byla hladká, ale já (Kamča) jsem se stále stresovala, aby autobus včas dorazil a nám neujel vlak (byl to poslední možný spoj). Na nádraží jsme byli přesně, čekala tam na nás Mikro, které se plán nás vylekat, moc nevydařil. Všichni spokojeně sedíme ve vlaku, dávající si svačinku. Konečně jsme dorazili …. na zastávku, a teď ještě krásný kopec nahoru. Mikro se se mnou (Kamčou) dohadovala, jakou cestou půjdeme, já jsem jasně pro modrou, vede to terénem a je to kratší, samozřejmě čím kratší výstup nahoru, tím větší krpál, a to Mikro nechtěla, raději by šla po asfaltce táhlým kolečkem zvolna nahoru. Já však řekla modrá, a tak se i stalo. Díky bohu, že byla tma, co oči nevidí, to srdce nebolí, nohy to velké stoupání nahoru však cítili. Děti udýchané, přesto nadšené z dobrodružství. V polovině kopce při oddechu jsem dala malou hru, neboť jsme stáli po pás v listí, zvolala jsem bouřka do listí. Malé děti nebyly vidět během chvilky, ale takový Moudro či Kecy měli problém, když jsem však zhasla baterku, nikoho jsem neviděla, všichni tak byli úspěšní a šlo se dál. Ha, konečně Hubertka, Hubertka = postel a postel = spánek, nemůžu se dočkat, než ovšem půjdu spát musím dětem vysvětlit co kde je a jaká pravidla zde platí. Po ubytování si jdeme rychle spapat naši véču od maminky, takže jsem nevečeřela. Děti měly před sebou jen hygienu a postel. Praktikanti (Moudro, Kecky, Cibulka) mohli zůstat déle vzhůru, a protože jsem se nudila, rozhodla jsem se si z nich udělat srandu. Řekla jsem, že sem do chaty Stůj se svým autem plného jídla nevyjede a pro jídlo budou muset s krosnami dolů. Zbaštili mi to. Moudro s Kecym nadšení, že budou mít dobrodrůžo, Cibulka se tak moc nadšeně netvářila. Stůj s Gulášem dorazili na chatu, ale já jim řekla, ať chvilku vydrží venku a počkají na praktikanty, kteří si stále myslí, že půjdou ty 3 km dolů a pak opět nahoru. Stůj s Gulim jsou pro každou srandu, problém nebyl, zvlášť když Stůj slyšel, jak Kecy pomlouvá jeho auto, rozhodl se, že ho vyděsí. Vykonáno. Všichni jsme se zasmáli, jak mi praktikanti skočili na špek… prý jsem dobrá lhářka, prohlásila Cibulka. Uklidili jsme jídlo, a já mohla konečně uhasit svou touhu po spánku a šla jsem na kutě.
Kamča
Den začal jako každé oddílové ráno v 8:00. Po náročném včerejším výšlapu byly děti trošičku
přešlé, ale jinak všichni vstali a šli dělat svojí ranní rutinu. Po ranní hygieně se šlo na snídani. A hned bylo zřejmé, že nám požehnal bůh slev, protože k snídani byla opravdová Nutella! Po velice lahodné snídani jsme se všichni začali balit a následně jsme vyrazili na výlet směr Obří sud. Vyšli jsme okolo 9:30 směr Obří sud. Cesta byla velice příjemná, vzduch byl čerstvý, sluníčko svítilo a ptáčci zpívali. Nešli jsme ani moc dlouho a narazili jsme na pramen Kyselka. Musím říct, že to bylo krásné osvěžení na naší cestě. Vydali jsme se dále a co se najednou nestalo? Ondra se nám ztratil a děti ho měli za úkol najít. Hledání bylo dlouhé, ale nakonec byl nalezen živ a zdráv sedící v ďolíčku smějící se. Všichni se potom vrátili na cestu a pokračovalo se dále. A co mrknutím oka jsme stáli na vyhlídce Dobrého ducha, kde jsme si dali oběd. K obědu samozřejmě byl s láskou namazaný chleba od Kamči a Sušenka. Po velice delikatesním obědě jsem se zase všichni zvedli a šli až k Obřímu sudu. Byl bohužel zavřený, takže jsme aspoň zavítali do Lázní Libverda. Tam jsme si koupili oplatky a ochutnali místní pramen. Byl ještě více osvěžující než Kyselka. Ačkoli se nám v lázních moc líbilo, bylo načase vyrazit dál směr Bílý potok. Šli jsme zhruba asi hodinu, než jsme narazili na ideální místo na hru. Louka. Shodili jsme baťůžky a šli si zahrát. Hry primárně spočívali v spolupráci a důvěře. Byla to zábava. Po dohraní všech her jsme se všichni občerstvili svačinou a šli dál, tentokrát ale směr Hubertka. Cesta byla dlouhá a nepříjemná, ale zhruba v půlce jsme se zastavili u skal, abychom se podívali na překrásný výhled. Jakmile jsme došli na chatu děti dostaly zhruba hodinu volna a praktikanti se jali vytvářet program. Hra se hrála venku, kde měl člověk nasbírat dostatek surovin na to, aby si mohl postavit město. Suroviny se získávali za plnění různých úkolů. Hra byla zábavná, ale moc dlouhá, proto se musela ukončit o 30 minut dříve kvůli večeři. K večeři bylo klasické UČO. Po večeři byla chvíle klidu, než nastal vnitřní program. Na rozdíl od toho venkovního nebyl tak náročný, ale děti se stále zapotily. Po programu bylo volno, po kterém následovala hygiena a večerka. Večerka byla klasicky v 22:00.
Kecy
Čtvrtek
Den započal klasicky snídaní a hygienou. Dnešní výlet jsem vedla já, takže mi po snídani Kamča řekla trasu a co je náš dnešní cíl. Ten den jsme šli na Smrk. Poté co jsme se sbalili a konečně všichni vyšli z chaty, si děti zahrály bombu a štít a pípí uá. Když už jsme ušli tak hodinu/dvě hodiny cesty tak jsme dorazili pod Nebeský žebřík. Po dalším drtivém výšlapu jsme konečně dorazili na Smrk. Podívali jsme se z rozhledny, najedli se a znovu se vydali na cestu (tentokrát na nějakou polskou rozhlednu). Cestou jsme si zahráli antilopy a tygry (děti nadšeny žejo). Po X hodinách cesty jsme konečně dorazili na polskou rozhlednu. Tam jsme se také pokochali výhledem a díky bohu se rozhodlo, že si zkrátíme cestu. K večeru jsme dorazili domu, všichni šťastní, že žijeme a chodíme.
Cibulka
Pátek
Páteční ráno začalo vcelku krásně, tedy alespoň pro mě. Vstal jsem, připravil jsem snídani společně s Orbitem a Vladěnkou, najedl se chlebů, které většina lidí nechtěla jíst a užil si přeslazený čaj. Následně Kamča dětem oznámila pro ně smutnou zprávu, a to že tento den bude nejdelšítrasa z celé výpravy (cca. 22 km). Takže si všichni šli docela rychle připravit a odpočívali, dokud mohli, aspoň jsem byl schopen si vzít o rohlík k obědu navíc. Kamča mi předala “vedení cesty” a vyhlásila se hra na cestu. Udělali se tři týmy a každý dostal seznam věcí které musí najít (např. klacek ve tvaru pistole). Pro tuto hru spousta lidí obětovala drahocenné kousky večeře. Díky hře začala cesta vcelku zdlouhavě, kvůli pokusům všech sesbírat vše co je na seznamu. Většina věcí se našla pod hodinu, ale když mi Sandy (pes) sebrala klacek co vypadal jako pistole, tak jsem se osobně rozhodl, že hru budu řešit později a přenechal vše na Ondrovi, Dubu a Davidovi. První, kam jsme šli byly úchvatné malé vodopády, s tím že na konci nás čekal největší vodopád a svačina. Během svačiny jsem viděl jak si Kamča bere část svačiny (věc ze seznamu), a tak jsem se s ní okamžitě pokoušel obchodovat. Ta se mi namísto toho vysmála, protože tenhle předmět ve hře vymyslela ona. Tak jsem si vyfotil vodopády a cestou zpátky, ke křižovatce, se málem zabil na kamenech. Cesta do kopce byla velmi unavující, obzvláště když jsme odbočili na první rozhlednu, na které byla zima i v bundě. Po navrácení se na hlavní cestu si Tkanička rozbalil svačinu, což čirou náhodou byla věc ze seznamu, a Kecy plný odhodlání ztratit cokoliv pro výhru, prodal celou svoji večeři Tkaničkovi. Když jsem se to doslechl, tak jsem to nevydržel a přidal trochu benzínu do ohně a zeptal se, zda Kecy bude muset pozorovat to, jak je jeho večeře jedena, odpověď zněla “samozřejmě”. Ostatní vedoucí, kteří viděli možnost obchodovat (2 další) se rozhodli toho využít. Když zbyl jen můj tým, kterému chyběla tato věc ze seznamu, tak za mnou přiběhl Ježek, že chce obchodovat. Smlouvali jsme dlouho, vymysleli možné a nemožné scénáře, a nakonec se dohodli jen na 3 knedlících za věc. (Týmy byly po čtyřech.) Odvážně jsme postupovali vstříc vrcholu a na něm nás Orbit všechny vyhnal na rozhlednu abychom se vyfotili. Když jsme byli šťastní že nás nic špatného už nečeká, tak nás Kamča společně s Tkaničkou opustili. Nervózní z toho, jestli večeře vůbec bude a neschopni to jakkoliv ovlivnit, jsme bez přemýšlení šli dál. Cestou jsme pokračovali rádoby močálem, kde jsem si šel odskočit, tak jsem do něj zahučel.
Poté cesta vedla lesem po betonce, kde ovšem bylo na můj vkus až moc cyklistů a žádná auta. Cesta to byla velmi hezká a pohodová. Ovšem během této cesty chodila většina dětí za Gulášem s klackem, co vypadá jako pistole, ovšem od Guláše dostaly přesně dané parametry, které nikdo nebyl schopen dodržet. Cestou si na nás zanadával i jeden cyklista, že “tato cesta je jednosměrná”, což mi teda připadalo hloupé, stahovat pravidla pro cyklisty i pro chodce. Takže poté, co rychle odešel, jsem se mu trochu zasmál a šel dál jako ostatní. Podívali jsme se na chráněný močál a šli dál, ovšem to už jsme vycítili že slunce bude brzy zapadat. Cestu zpátky jsme šli se západem a po cestě, kterou už všichni znám,e na které znova ožil Kecyho duch pro výhru a strávil půl hodinu nad výrobou klacku který vypadá jako pistole a hrdě ji odevzdal Gulášovi. Já jsem se docela zakecal s Kamzíkem, takže jsem nedával pozor, jak rychle jdu a potom nás Orbit s Uchecht zastavili, že nejmenší půjdou první, že nestíhají. Když byli vepředu tak jsem málem nestíhal já je, tak jsem se pousmál a bezmyšlenkovitě šel dál. Když už jsme scházeli k chatě, tak jsme vytáhli mobily, abychom vůbec viděli na listí na kamenech. Když jsme dorazili s očekáváním večeře, tak jsem se dozvěděl že nás Orbit vzal cestou, která nebyla plánovaná, a tak jsme toho neviděli tolik jak se chtělo (Ano zkrátil jsem to, abychom se vrátili za světla. – Orbit). Každopádně Kamča s Tkaničkou dorazili jen chvilku před námi, takže teprve začínali dělat večeři, alespoň měly děti dostatek času na odpočinek. Já osobně jsem padl na postel a usnul na hoďku. Když jsem přišel k sobě, tak už s večeří nebylo, jak pomoci, a tak jsem se jen přichystal s úsměvem k jídlu. Odevzdal jsem svůj knedlík Ježkovi, a poté si už jen užíval masové knedlíky se zelím a cibulkou, což dohromady utvářelo harmonii, jak na jazyku, tak i v břiše. Čekal jsem na to, než se nají i zbytek vedoucích, abych mohl sníst zbylé knedlíky, a abych se podíval na to, jak Kecy sleduje Tkaničku, jak jí jeho knedlíky. Poté jsem si nechal jídlo uležet a došel si pro sluchátka s mobilem a šel mýt nádobí společně s Vladěnoukou. Upřímně si docela užívám mýt nádobí sám s puštěnou hudbou ve sluchátkách, a tak jsem poslal Vladěnku hrát hru, na kterou jsem bohužel byl později zavolán také. Hra spočívala v tom, že se udělali dva týmy a vždycky předstoupil jeden z každého týmu. Oba dostali úkol a kdo ho zvládne rychleji, vyhrál bod pro tým. Já byl zavolán jen dvakrát. První úkol pro mě a Kecyho bylo kdo déle vydrží v sedánku. Pochopitelně jsem vyhrál já. Ovšem druhý úkol nás oba odrovnal. Dostali jsme úkol sníst polovinu cibule rychleji než ten druhý. Chvilku jsme oba uvažovali o tom, že to vzdáme, ale potom vedoucí zahájili start a my se do té sakramentské silné cibule pustili. Oba jsme skončili na záchodě. Ovšem to bych nebyl já kdybych načatou věc tohoto druhu nedokončil a odvážně dojedl zbytek cibule rychleji než Kecy a vyhrál. Ovšem potom jsem se doslechl že Bedna tehdy cibuli sežral za tři sekundy a jenom z této představy jsem vyšel ven se vyvětrat a možná něco víc. Po přibližně deseti minutách jsem se pokusil vrátit k nádobí, ale znova mě zavolali na poslední úkol, pantomimu, který jsem bez problému vyhrál. Děti poté šli do postele, zatímco já jsem domyl nádobí a šel spát po dlouhém dni.
Moudro – osobní pohled
Sobota
Čtvrtý den naší úžasné výpravy jsme začali opravdu luxusní snídaní, kterou nemohlo být nic jiného než pašťáslo s lahodnou výběrovou CIBULÍ. Bylo to opravdu znamenité a všichni kromě Kačenky (Cibulky) si z toho sedli na zadek. Po tom, co všichni načerpali tuto pozitivní energii z tak majestátního pokrmu jako je pašťáslo, jsme nafasovali svačinu, ke které byl perník, seč lahodný a mnohého výběru (číslem 2), ale byl místy bez náplně, což ho podle slov Objímčiných činilo nepoživatelným bez vody. K svačině byly i samozřejmě i jiné dobroty. S dobrou svačinou jsme se tedy vydali na krátký výlet. Byl to okruh kolem Hubertky, během kterého jsme se zabývali několika opravdu zábavnými hrami, jako jsou například zápalky a bomba. Po této velmi oblíbené hře jsme ještě kousek ušli a dali si svačinu. Později jsme si samozřejmě dali znamenitý oběd, k němuž byl chleba s opravdu skvělou šunkou a sýrem.
Když jsme se vrátili, měli jsme chvilku volno a mohli jsme společně socializovat a sbírat síly na další aktivitu. Tou byl totiž taky okruh, ale o mnoho kratší. Byli jsme rozděleni do čtyř týmů po třech. Já jsem byla s Dubem a Davidem a předali jsme si značné množství drbů. Bylo to opravdu přínosné. Po cestě byla různá stanoviště, kde se plnily různé úkoly, jimiž byly například stavění domečku z klacků a listí pro celou skupinku nebo hledání zátky v kýblu všelijakého degeše, což bylo opravdu mňam. Po dokončení okruhů jsme měli OPRAVDU ÚŽASNOU večeři, která se skládala ze vskutku vynikajícího pečeného vepřového masa s CIBULÍ a výborných šťouchaných brambor. Po večeři jako pro krále následovali hry večerního programu. Hráli jsme například twister (hra, při níž si každý ze dvou lidí vylosoval náhodnou část těla a museli mezi danými částmi těla udržet papírek) nebo hru, kdy Cibulka s Objímkou měly nějaký způsob dorozumívání, na který jsme museli přijít a vždy jedna z nich musela uhodnout na jaké věci z místnosti se shodli ostatní, zatímco hádající byla za dveřmi
a ony to vždy uhodly! Po těchto velmi zábavných hrách jsme už jen spáchali hygienu a šli na kutě, všichni samozřejmě smutní z toho, že už druhý den končí naše poučná i naučná pouť po Jizerských horách. Ovšem nezoufejte děti! Konec znamená nový začátek.
Neděle
Cvrlikání ptáčků a lehké šimrání slunečních paprsků na tváři nás probudilo do dalšího, dnes už posledního dne výpravy. Bodejď by také ne, v noci se posunul čas. I tak nám ale chyběli Kamča, Kecy a Moudro, kteří museli odjet dřív. Poté, co jsme se všichni vykutáleli z postele a provedli základní hygienu nastal čas snídaně, kterou bylo marmáslo s chlebem a kousek buchty, kterou upekla kamča. Po tak výborné snídani, už ale přišla chvíle na nejoblíbenější část výpravy každého člena, úklid chaty a balení. Nebyla to ale jen nuda a práce, protože mezi tím, co jsme uklízeli, vynášeli koše, zametali nebo vytírali jsme si povídali, poslouchali hudbu a všeobecně si snažili zpříjemnit nenáviděný konec. S Cibulkou a Bárou (která později ten den dostala přezdívku Knedlík) jsme leštili a vytírali koupelny, ale na konec se mytí zvrhlo na micro diskotéku, z které neměli (právem) radost ostatní vedoucí, vzhledem k tomu, že zdržovala postup programu a odváděly pozornost od práce, kterou byl akutně potřeba dodělat. Možná proto nám šla práce od ruky a coby dup jsme měly hotovo. Díky tomu jsme se stihly ještě před odjezdem podívat na Kočičí kameny a zdatnější z nás se vyškrábat na jejich část. Pak už ale nastal čas si pobrat své krosny a uvázat si boty, protože vlak by na nás nepočkal a stejně tak i autobus. Kopec z Hubertky jsme sešli, ale tak rychle, že jsme na vlakové zastávce stejně chvíli čekali. Při sběhu z kopce také nastal posvátný moment, při kterém naše Barča po krátké konverzaci s kolem procházejícími turisty vyfasovala přezdívku Knedlík. Po cestě domů jsme potkali hafo dalších turistických oddílů a všude panovala uvolněná nálada, kterou zvládnou vytvořit jen děti na podzimních prázdninách. I autobus byl značně zaplněn, a proto jsme museli všichni až na Vladěnku s Eliškou sedět sami. Po několikahodinové cestě jsme ale konečně dorazili do Prahy a nastal čas se rozloučit a vyrazit do našich domovů.
Objímka