Hrubá skála

Pátek 28.4.

 

Sobota 29.4.

Ráno mě probudilo sluníčko, avšak všichni stále spali a já v této disciplíně nechtěla zaostávat. Na nějakou dobu jsem tak mohla ještě zavřít oči a nabrat síly na dlouhý výlet před námi. „Vstávat!, Budíček! “, tato Medikova slova mě probudila ale ze spacaku mě nedostala. Venku byla neskutečná kosa. Rozhodla jsem se proto si udělat snídani do postele (ve spacaku), zatímco ostatní se převlékali a balili. „Vau, rohlíky mám stále čerstvé a nezmačkané, to se mi snad ještě nikdy nepovedlo.” Po dobré snídani a teplém čaji z termosky se kterým mi moji promrzlí bratři Medik a Moudro pomohli, jsem vše zabalila a po ranní hygieně jsme mohli vyrazit. Ušli jsme jen pár metrů než jsme si odložili batohy a šli na prohlídku Valečova. Správce byl velmi hodný, ukecaný a na zříceninu nás pustil zadarmo. Dal nám průvodce (knížku s historií) a my se šli kochat. Zřícenina i expozice uvnitř byla opravdu ve skvělém stavu. Děti nejvíce zaujalo místo, kam lidé dávají peníze s přáním. Mě však nejvíce zaujal prevét (záchod), který měl ústit přímo na nádvoří zříceniny. Nikdo ze starších tomu nechtěl věřit, ale stálo to tak v průvodci. Dole nás správce posléze ujistil, že se nejedná o prevét, ale o místo pro stráže s kuší. Správce by si s námi jistě rád ještě nějaký čas povídal, jeho ukecanost neměla konce. Naštěstí přicházeli první návštěvníci na prohlídku zříceniny a my se mohli rozloučit. Procházeli jsme Valečovské skalní vesničky a trochu se nervovali, kdy nás zastihne déšť. Cesta dále vedla přes Zlatou stezku Českého ráje, opravdu nádherná stezka. V polovině stezky bylo odpočinkové místo s restaurací a výhledem a vzhledem k tomu, že počasí nás hnalo a my se chtěli vyhnout slejváku, museli jsme přidat do kroku abychom to k restauraci stihli. Zároveň jsme doufali, že tam bude kde se schovat. Už začalo mrholit, když jsme k restauraci dorazili. Byly zde u restaurace naštěstí velké slunečníky, kde jsme se před slejvákem mohli schovat. Dali jsme si tam rovnou oběd, co si každý nesl v krosně. „Konečně přestalo pršet, čas na to pokračovat v naší cestě směr hrad Kost”, cca cíl dnešního výletu. Cestou jsme viděli spoustu vyhlídek a krásné skály. Na jedné lesní cestě byla velká skupina dětí s důchodci a pár rodiči. Vydali se trasou kde byl zákaz vstupu kvůli kácení dříví. Chvilku jsme byli v pokušení je následovat, tato cesta byla konec konců naším původním plánem a obejít ji znamenalo o něco delší trasu, ale zákaz je zákaz a kilometr navíc neuškodí. Cestou jsme poslouchali zajímavé vrčení a rachot. „Opravdu zajímavé a hlasité motorovky” říkali jsme si. Hned jak jsme ale vyšli z lesa, pochopili jsme, že tento rachot vydávali staré motorky, jež jeli zdejší závod. Někteří závodníci vypadali velmi vtipně, jiní vypadali, že na své motorce téměř leží, protože měli slabý motor a chtěli patrně dosáhnout co nejmenšího odporu vzduchu. Dorazili jsme na rozhlednu Čížovka, zasloužená sváča nám bodla a výhled z rozhledny byl krásný jak na krajinu tak i na probíhající závod. Musíme se ale vydat dál na cestu a začít hledat místo k přespání. Děti vypadaly unaveně a já jistě taky. Medikovu energii běhat nahoru do kopců a hledat převis, jsem nechápala. Po dlouhém hledání jsme narazili konečně na místo, převis, kam by jsme se všichni vešli, ačkoliv nebyl velký. Konečně jsme mohli rozdělat karimatky a začít vařit večeři, konkrétně buřtguláš, na který jsem se těšila jako nikdy. Když v tom se začal zvedat vítr a já se začala bát, že v noci bude pršet a my zmokneme. Po ověření předpovědi počasí na mobilu a menším zamyšlení jsme se s Medikem rozhodli postavit stany. To ale znamenalo opět zabalit si a ujít několik prudkých metrů nahoru na rovný plácek. Večeře již ale byla v procesu vaření a nebylo rozumné tento porce přerušit. Medik s Tkaničkou tedy zůstali na místě u buřtguláše a já (Kamča) s Moudrem jsme šli nahoru najít místo a postavit stany. První stan byl již postaven, když v tom jsme slyšeli vrzání. Stromy se parádně kymácely ze strany na stranu. Rozhlédla jsme se kolem sebe a se zděšením jsem oznámila, že tady spát nebudeme. Kolem bylo spousta popadaných vysokých stromů. Moudro o kousek dál našel krásný, malebný plácek u borůvčí, kde bylo pár nízkých stromků a půda zde byla značně měkčí než na předchozím místě. Tady se bude spát jedna báseň. Po postavení stanů rozbolela Ondru hlava. Byl unavený a ten mrňavý prudký svah nahoru jen vše podtrhl. Když mi Medik volal, že je večeře hotová a ať pošlu děti se lžícemi, přesvědčila jsem ho, aby donesl hotové jídlo v kotlíku nahoru, aby Ondra mohl v klidu odpočívat. Kluci byli šikovní a kopec s plným kotlíkem hravě zvládli. Konečně večeře na kterou se všichni těšíme. Děti měly svůj kotlík a my vedoucí svůj. Jaká škoda, že jsem v tu chvíli nebyla dítětem a to né protože bych nechtěla být vedoucím, ale protože jídlo dětí se dalo jíst! Už po prvním soustě mi bylo jasné, že je v našem kotlíku něco navíc, něco pálivého. Byla jsem si jistá že to Medik udělal naschvál. Ví jak nesnáším pálivá jídla. Zanedlouho začal téct pot i Tkaničkovi (i Medikovi – pozn. Medik), na kterého to bylo už taky velmi pálivé. Medik přísahal, že tam nedal nic než sladkou papriku. Z Tkaničky vypadlo, že při vaření buřtguláše se slovy Medika „tenhle zbytek přeci nepovezu domů”, ji dosypal celou do našeho kotlíku. Žádala jsem o obal od této údajné sladké papriky, aaa bingo. Medik omylem koupil pálivou papriku. Medik se mohl potrhat smíchy. Stále jsem přesvědčená, že to udělal naschvál (neudělal ani tehdy ani na táboře – pozn Medik). Dala jsem ještě pár soust z velkého hladu a konec. Doufala jsem že mi děti nechají nějaký zbytek z jejich kotlíku, který nebyl tak pálivý jako náš. Po večeři vyčistit zuby, „páááni, ani tu pastu skoro necítím po té pálivé paprice”, a rychle na kutě. Dobrou noc. (Kamča)

 

Neděle 30.4.
V neděli ráno jsme k snídani měli chleba s marmeládou. Pak jsme uklidili stany, ve kterých se tu noc spalo a vyrazili jsme na hrad Kost. Na kosti jsme doplnili vodu, prošli si nádvoří hradu a pomalu se vydali na další hrad. Cestou jsme zastavili v nedaleké vesnici na svačinu a dosušily tam stany. Dále jsme pokračovali lesními cestami ke hradu Trosky. Došli jsme na hrad kde byli 2 věže, ze kterých byl hezký výhled po krajině (ale jinak nic – pozn. Medik). Pak se rozhodlo že budeme spát ve starém tábořišti (naposled jsme zde tábořili cca před 15-16 lety, z přítomných to zažil jen Medik, tedy já – pozn. Medik). Tak jsme teda sešli dolů z Trosek a vydali se na cestu k táboru. S krátkými pauzami jsme konečně došli na místo a začali dělat večeři a stavět stany, protože měla být v noci zima. K jídlu byli těstoviny s masem a rajčatovou omáčkou. Po večeři se už jen šlo spát (…a provedla se večerní hygiena – pozn. Medik). (Ondra)

 

Pondělí 1.5.